Vanoce

Ale pohybovala se se stále většími obtížemi. 4. ledna 1933 vyšla z domu naposledy, už s nesmírnou námahou. Od 1. dubna 1934 už více nevstala z postele. 24. května 1935 přišla do domu mladá opuštěná sirotek Marta Diciotti, která se stala její pomocnicí a důvěrnicí až do konce života. Po měsíci, 30. června umírá její milovaný otec. Bolest z této ztráty přivedla Marii až na pokraj smrti. Matka, kterou stále milovala z přirozené povinnosti a nad přirozenou láskou, ale která ji nikdy nepřestala ubíjet, umírá 4. října 1943. Právě na začátku roku 1943, kdy si Maria, ležící už devět let, myslela, že dovršila všechno utrpení a že je již na konci, páter Romualdo Migliorini, řeholník - Služebník Panny Ma rie, který ji několik měsíců duchovně vedl, ji požádal, aby napsala své paměti. Po jistém váhání souhlasila a sedíc na posteli vlastnoručně napsala sedm sešitů za méně než dva měsíce. Tím projevila nejen velký talent jako spisovatelka, ale také otevřela svou duši v důvěře bez zábran. Jako kdyby se osvobodila od minulosti, kterou svěřila těmto 760 stranám rukopisu. S větší důvěrou se připravovala na smrt, když jistý hlas, již známý jejímu duchu, jí nadiktoval jednu stránku Boží moudrosti, což bylo znakem nepředví daného obratu. Bylo to na Velký pátek 23. dubna 1943. Ze svého pokoje Maria zavolala věrnou Martu, vysvětlila jí, že se událo něco mimořádného, a poslala ji pro pátera Miglio riniho, který nenechal na sebe dlouho čekat. Neznámo, co si řekli kromě toho, že řeholní ujistil svou svěřenkyni o nadpři rozeném původu „diktátu“ a vyzval ji napsat vše ostatní, co by případně „dostala“. A dále ji zásoboval sešity. Psala téměř každý den do roku 1947, s přestávkami v ná sledujících letech až do roku 1951. Přibylo 122 sešitů (kromě 7 z Autobiografie) a kolem 15.000 stran rukopisu. Sedíc na posteli psala inkoustovým perem do sešitu polo ženém na vlastnoručně vyrobené podložce, opřené o kolena. Nepřipravovala si schémata, ba ani nevěděla, co napsala ze dne na den, nečetla text znovu kvůli opravám. Nepotřebo vala se soustředit ani nahlížet do jiných knih kromě Bible a Katechismu Pia X. Mohla být vyrušena z jakéhokoli i nejba nálnějšího důvodu, a pokračovala bez ztráty myšlenky. Nezastavily ji akutní fáze jejího utrpení či naléhavá nut nost odpočinout si, přestože se jí stávalo, že musela psát i v noci. Účastňovala se celou svou bytostí na vyprávění, které se odvíjelo z jejího pera nadané spisovatelky, ale šlo-li o te ologická témata, někdy i nepochopila jejich hluboký smysl. Neasto volávala Martu, odtrhla ji od domácích prací, a četla jí to, co napsala. Psaní nepřerušila ani tehdy, když během zuřící Druhé světové války byla přinucena evakuovat do Sant‘Andrea di Còmpito (část obce Capànnori v okrese Lucca), kde žila přestěhována spolu s nábytkem ze svého pokoje, s nákladem nového utrpení, od dubna do prosince 1944. Především ve Viareggio její zaměstnání spisovatelky na plný úvazek ji neodloučilo od světa, jehož události sledovala v novinách a prostřednictvím rádia. Neodtahovala se ani od svých ob čanských povinností až tak, že v politických volbách v roce 1948 se dala odvézt sanitkou do volební místnosti. Přijímala pouze spřátelené lidi a později měla i nějaké významné ná vštěvy. Nezanedbávala písemnou korespondenci, která byla

zvláště bohatá s jistou karmelitánkou v klauzuře. Tuto ženu považovala za duchovní mámu. Modlila se a trpěla, ale snažila se to nedat najevo. Upřed nostňovala modlitbu ve skrytosti a její extáze, o kterých se lze dozvědět z jejích osobních spisů, neměli svědky. Chráně ná zdravým vzezřením neprozrazovala tvrdá a ustavičná utr pení, která přijímala s duchovní radostí v touze vykupovat. Prosila si a dostala milost, že nenosila na svém těle vtlačené znaky prozrazující její spoluúčast na Kristově utrpení. Vypadala jako normální člověk, ačkoli byla nemocná. Věnovala se těm ženským domácím pracím, které lze konat na posteli, jako vyšívání, příprava zeleniny, vyčištění ptačí klece. Když mohla, sama dbala o svou osobní hygienu, když jí donesli potřebné věci. Někdy dokonce zpívala, měla pěkný hlas. Zemřela ve slunečné ráno ve čtvrtek 12. října 1961. Do žila se 64 let, z toho na posteli ležela 27 a půl roku. (zdroj životopisu: http://www.mariavaltorta.sk/?

Strana 10