Vanoce

Maria se nenechá pobízet a zavře oči. Josef se usadí na stoličku ve svém koutě s roštím vedle sebe. Dřeva je málo. Na dlouho, myslím, nevystačí. Jsou rozmístěni takto: Maria vpravo, zády ke dveřím, napolo skryta za kmenem stromu a vo lovým tělem, který si lehl na slámu. Josef vlevo, obrácen ke dveřím, a tedy na úhlopříčce, s tváří otočenou k ohni a zády

k Marii. Občas se obrá tí a pohlédne na Marii, ale vidí, že je klidná, jako by usnula. Láme zvolna větvičky a jednu po druhé háže na oheň, aby nezhasl a bylo svět lo a aby ta trocha dříví vydržela co nejdéle. Je zde jen toto mihotavé světlo, chvíli živé, chví li skomírající, neboť v lampě už došel olej; v přítmí vyniká volova bělost a Josefův obličej a ruce. Všechno ostatní se ztrácí v hustém šeru.

Spasitelovo narození Opět vidím vnitřek onoho ubohého kamenného útulku, kde Maria s Josefem našli útočiště, dělíce se zvířaty o jejich úděl. Ohýnek podřimuje, podobně jako jeho strážce. Maria na svém lůžku zlehka pozvedá hlavu a rozhlíží se. Vidí Josefa, jak s hlavou skloněnou na prsa jako by uvažoval, a pomyslí si, že únava přemohla jeho dobrou vůli zůstat vzhůru. Maria se usmívá úsměvem plným dobroty. Posadí se a poklekne, činíc přitom méně hluku než způsobí motýl, když usedá na růži. Modlí se se zářivým úsměvem na tváři a s rukama rozepjatýma, ne úplně, ale téměř do kříže, s dlaněmi vztaženými vzhůru a kupředu, a přitom se nezdá, že by touto namáhavou polohou byla unavena. Potom se hluboce sklání, s tváří proti senu, v modlitbě ještě hlubší. V předlouhé modlitbě. Josef se probouzí. Vidí, že oheň málem uhasl a chlév je téměř v temnotě. Přihodí pár snítek a plamen se opět oživuje. Přikládá na něj větší větve, pak ještě větší větve, neboť chlad musí být dotěrný, chlad pokojné zimní noci, do těchto zřícenin všudy pronikající. Ubohý Josef, tak jak je rovnou u dveří - nazývejme tak otvor, který se pokouší zahrazovat jeho plášť - musí být promrzlý. Nastavuje ruce k plameni, vyzouvá si sandály a nastavuje nohy. Ohřívá se. Když se oheň dobře rozhoří a vydává dost světla, Josef se otočí. Nevidí nic, dokonce ani Mariin bělostný závoj, rýsující na temném seně jasnou linii. Vstává a přibližuje se k lůžku. „Maria, ty nespíš?“ ptá se. Třikrát se táže, než si to Maria uvědomí a odpoví. „Modlím se.“ „Nepotřebuješ nic?“ „Ne, Josefe.“ „Zkus si trochu zdřímnout, aspoň si odpočinout.“ „Zkusím, ale modlitba mě neunavuje.“

„Sbohem, Mana.“ „Sbohem Josefe.“

Strana 5