Vanoce

I Josef, který se modlí jakoby ve vytržení a s takovým zanícením, že je vzdálen všemu, co ho obklopuje, se zachvěje, a mezi prsty, jimiž si zakrývá tvář, vidí prostupovat zvláštní světlo. Odkrý vá si tvář, pozvedá hlavu, obrací se. Marii mu zakrývá stojící vůl, ale Maria ho volá: „Josefe, pojď.“ Josef přibíhá, ale při pohledu na tuto podívanou se pln úcty zastavuje jako zasažený bleskem a na místě klesá na kolena. Maria však naléhá: „Pojď, Josefe.“ Levou rukou se vzepře na seně a pra vou přidržujíc Dítě, které tiskne k svému srdci, povstává a zamíří k Josefovi, který se přibližuje jen váhavě, neboť bojuje mezi touhou přistoupit blíže a strachem z toho, aby se nechoval neuctivě. U lůžka se oba manželé setkávají a hledí na sebe a pláčou štěstím. „Pojď,“ říká Maria, „nabídněme Ježíše Otci.“ Zatímco Josef pokleká, Maria, tak jak stojí pod dvěma trámy, podpírajícími klenbu, pozvedá na svých pažích svého Tvora a říká: „Zde jsem. To pro Něho, ó, Bože, ti říkám tato slova. Zde jsem, abych jednala podle tvé vůle. A s Ním já, Maria a Josef, můj manžel. Jsme tvými služebníky, Bože. A i v každé hodině a při každé příležitosti plníme tvou vůli pro tvou slávu a lásku.“ Pak se Maria sklání a říká: „Vezmi si ho, Josefe,“ a nabízí mu Dítě. „Já! Mně! Och ne! Toho nejsem hoden!“ Josef je z pomyšlení, že by se měl dotknout Boha, celý zděšený, zničený. Ale Maria s úsměvem naléhá: „Jsi toho naprosto hoden. Nikdo více než ty. Právě proto tě Bůh vyvolil. Vezmi si ho, Josefe, a podrž ho, než najdu plenky.“ Josef, červený jako purpur, vztáhne ruce a bere si to živé poupátko, které pláče zimou. Jakmile ho má v rukou, nevytrvá v úmyslu udržet ho od sebe v uctivé vzdálenosti. Přitiskne si ho na srdce a rozvzlyká se: „Och, Pane! Můj Bože!“ a sklá ní se, aby mu políbil nožičky, cítí však, že jsou zkřehlé. Posadí se tedy na zem a přitiskne si Dítě do klína. Svým hnědým pláštěm a dlaněmi se ho snaží přikrýt, rozehřát, ochránit před nočním severákem. Rád by šel k ohni, ale tam je průvan od dveří. Nejlépe je zůstat tam, kde je. Anebo ještě lepší je jít mezi obě zvířata, která je ochrání před průvanem a trochu i zahřejí. Stoupne si tedy mezi vola a osla zády ke dveřím a skloní se nad novorozeňátkem a na svých prsou mu tak tvoří úkryt, jehož bočními stěnami jsou šedá hlava s dlouhýma ušima a velká bílá tlama s kouřícími nozdrami a dobrýma vlhkýma očima. Maria otevřela kufr a vytáhla z něho plátno a plenky. Jde je nahřát k ohni. A teď přistupuje k Josefovi a zahaluje děťátko do teplého plátna, pak mu hlavičku omotá svým závojem. „Kampak ho teď uložíme?“ říká. Josef se rozhlíží, uvažuje... „Počkej,“ říká. „Odstrčíme kousek dál obě zvířata s jejich senem. Vy ložme tyhle jesle senem a položme Dítě sem dovnitř. Stěny jeslí ho ochrání před průvanem, seno mu bude dělat polštář a vůl ho svým dechem trochu zahřeje. Raději vůl. Je trpělivější, klidnější.“ A Josef se dává do díla, zatímco Maria chová svého Maličkého, tiskne ho k svému srdci a přikládá svou tvář k jeho hlavičce, aby ji zahřála. Josef oživuje oheň a nešetří dřevem, aby udělal pěkný plamen. Nahřívá seno a trošku po troš ce ho suší a dává do klína, aby nevychladlo. Jakmile ho má pohromadě tolik, že se z něho pro Dítě dá udělat malá matrace, jde k jeslím a upravuje z nich kolébku. „Je to hotovo,“ říká. „Teď bychom potřebovali nějakou přikrývku, aby ho seno nepíchalo a aby byl zakryt...“ „Vezmi si můj plášť,“ říká Maria. „Bude ti zima.“ „Och, to mi nevadí! Pokrývka je příliš hrubá. Plášť je měkký a teplý. Vůbec mi není zima. Hlavně ať On už netrpí.“ Josef bere široký plášť z hebké tmavomodré vlny a pokládá ho dvojmo na seno, že jeho okraje padají ven z jeslí. První Spasitelovo lůžko je připraveno. A Matka jde svým tichým a vlnivým krokem, přináší Dítě a ukládá ho a přikrývá záhybem pláště, kterým obkládá i jeho nahou hlavičku, zapadající do sena a jen stěží před pícháním chráně nou jejím tenkým závojem. Nepřikryt zůstává jen drobný obličejíček maličký jako pěst, a oni dva

Strana 7