Vanoce

se shýbají nad jeslemi a rozzářeně hledí na Dítě, jak usíná svým prvním spánkem. Teplé plenky a seno utišily jeho pláč a přinesly sladkému Ježíši spánek.

Klanění pastýřů O něco později vidím rozlehlou venkovskou krajinu. Měsíc je v zenitu a klidně pluje po nebi plném hvězd. Hvězdy připadají jako diamantové špendlíky zapíchané do tmavomodrého same tového baldachýnu. A uprostřed se směje měsíc se svou bílou tváří, ze které vystupuje záplava mléčného světla a zabarvuje krajinu do běla. Stromy bez listí se v této bělosti zdají větší a temnější, zatímco zídky, tu a tam se vynořující, připadají jako sedlé mléko. Domek v dálce vypadá jako blok carrarského mramoru. Po své pravici vidím místo ze dvou stran uzavřené živým plotem z ostružin a z dalších dvou nízkou hrubou zdí. Tyto zdi drží střechu jakési kůlny, která je částečně vyzděna, částečně ze dřeva; v létě se dřevěná část dá odstranit a kůlna se promění v prostý přístřešek. Občas odtud vychází krátké a přerušované zabečení. Zřejmě to jsou ovce, které sní nebo se pro měsíční světlo domní vají, že je nablízku jitro. Je to neobyčejné světlo, velice mocné a stále rostoucí, jako by se k zemi přibližovala nějaká kometa nebo vzplanul nějaký tajemný požár. Na práh vyjde pastýř. Pozvedne ruku, zacloní si oči a rozhlíží se. Připadá nemožné, že by to bylo třeba učinit proti světlu měsíce, ale to je opravdu tak silné, že až oslňuje, zejména toho,

kdo vyjde z temného, uzavřené ho prostoru. Všechno je tiché, ale tento jas udivuje. Pastýř volá své druhy. Všichni se shromáždí u dveří. Hromada drsných mužů všech věků. Jsou mezi nimi vý rostci i muži, kteří jsou už šediví. Dohadují se o tomto podivném jevu a ti nejmladší mají strach, obzvláště jeden asi dvanáctiletý chlapec, který se dává do pláče, a tak vyvolá posměch starších. „Z čeho máš strach, hlupáč ku?“ říká mu nejstarší. „Nevidíš, že vzduch je klidný? Což jsi nikdy neviděl měsíční světlo? Držel ses pořád máminy sukně jako kuře kvočny? Ještě uvidíš věci! Jednou jsem šel až k libanonským horám a ještě dál. Šel jsem nahoru. Byl jsem mladý a chůze mě neunavo vala. Tehdy jsem byl i bohatý. Jed né noci jsem viděl světlo, asi tako vé, s jakým se asi Eliáš navracel na svém ohnivém voze. Nebesa byla v jednom ohni. Jeden stařec mi řekl: »Na světě brzo dojde k velké události«. A pro nás tou událostí byl příchod římských vojáků. Ó. ty

Strana 8