Vanoce

„Z Nazareta,“ odpovídá Josef. „A kam jdete?“ „Do Betléma.“ „Dlouhá cesta pro ženu v tomto stavu. To je tvá žena?“ „Ano, to je moje žena.“ „Máte kam jít?“ „Ne.“ „To je velice mrzuté: Betlém je plný lidí, kteří přicházejí odevšad, aby se dali zapsat, nebo jdou kvůli tornu jinam. Nevím, najdete-li ubytování. Znáte to místo?“ „Moc ne.“ „Nuže dobrá...poradím ti...kvůli ní (ukáže na Marii). Vyhledejte hospodu. Bude plná ale já vám vysvětlím, kde je, abyste od ní mohli pokračovat M. Je na největším náměstí. Dostanete se tam po hlavní ulici. Nemůžete se splést. Před hospodou je kašna; hospoda je velká a nízká, má podloubí. Bude plná. Ale nenajdete-li nic v hospodě a po domech, projděte za hospodou směrem ven. Tam ve stráni jsou chlévy, které občas slouží obchodníkům, jdoucím do Jeruzaléma nechávají tam zvířata, když už pro ně není místo v hospodě. Jsou to jen chlévy, rozumíte, v hoře: jsou vlhké, studené a bez dveří. Ale přece jen to je přístřeší, protože žena...nemůže zůstat na cestě. Třeba tam najdete místo se senem na spaní a pro osla. A nechť vás doprovází Bůh.“ „A nechť Bůh ti dá radost,“ odpovídá Maria. Josef mu řekne: „Pokoj buď s tebou.“ Opět se dají na cestu. Se srázu, na který vystoupili, se objeví rozsáhlejší dolina a v ní po sva zích, které ji obklopují, nahoře i dole samé domy a zase domy. To je Betlém. „Konečně jsme v Davidově zemi, Maria. Teď si odpočineš. vypadáš tak unaveně...“ „Ne. Myslela jsem... Myslím...“ Maria bere Josefovu ruku a říká mu se zářivým úsměvem: „My slím, že okamžik opravdu nastal.“ „Milosrdný Bože! Co budeme dělat?“ „Neboj se, Josefe. Nenech se znepokojit. Vidíš, jak jsem já sama klidná?“ „Ale ty trpíš hodně?“ „Ó, ne. Jsem plna radosti. Takové radosti, tak silné, tak krásné, tak neodolatelné, že moje srdce buší silně, silně a říká mi: On přichází na svět! On přichází na svět! Říká to při každém zabušení: To můj Maličký tluče na bránu mého srdce a říká mi: »Maminko, zde jsem, abych ti dal Boží políbení.« Můj Josefe, jaká radost!“ Ale Josef z toho radost nemá. Myslí na to, že musí urychleně najít přístřeší a zrychlí krok. Dveře od dveří žádá o přístřeší. Nic. Všechno obsazeno. Dospějí až k hospodě. Je plná až po ven kovské podloubí, které obklopuje velký vnitřní dvůr, lidé se zde chystají přespat venku. Josef nechá Marii na oslu ve dvoře a vychází a ptá se v dalších domech. Vrací se malomyslný. Nenašel nic. Předčasný zimní soumrak začíná rozpínat své závoje. Josef snažně prosí hospodskou. Prosí cestující. Jsou to zdraví muži. Zde je žena, která se chystá přivést na svět dítě. Nechť mají slitování. Nic. A zde jeden bohatý farizej ho pozoruje s viditelným pohrdáním, a když se Maria přiblíží, oddálí se, jako by byl v blízkosti nějaké malomocné. Josef na něho hledí a jeho obličej zrudne rozhořčením. Maria položí ruku na jeho zápěstí, aby ho uklidnila, a říká: „Nenaléhej. Pojď me pryč. Bůh se o nás postará.“ Vycházejí, jdou podél zdi hospody. Obrátí se do uličky vedoucí mezi ní a chudými domky. Obcházejí hospodu. Hledají. A zde jsou jakési, řekla bych, že spíše jeskyně či sklepy než stáje, tak jsou nízké a vlhké. Nejhezčí jsou obsazeny. Josef je sklíčen. „Hej, Galilejský!“ volá na něho zezadu nějaký starý muž. „Tam vzadu pod těmi troskami je jedno doupě. Třeba tam dosud nikdo není.“ Jdou blíž k tornu „doupěti“. Je to opravdu doupě. Mezi troskami rozbořeného stavení je pří střešek a za ním je jeskyně, spíš díra v hoře než jeskyně. Řeklo by se, že jsou to základy nějaké staré stavby, které slouží za střechu trosky podpírané nahrubo otesanými kmeny stromů.

Strana 3